Baltská riviera očima potápěčů
20.9.2007 - 24.9.200
Nu, Balt je studené
moře
– jeho teplota se běžně pohybuje mezi 2-6°C a to celoročně už kolem 20m
hloubky. Není ani čisté – viditelnost hodně závisí na počasí, které je
zde nestabilní a na proudech – bývají často silné, ale v průměru se
pohybuje v zátoce mezi 3-6m a na otevřeném moři kolem 7-12m. Jeho dno
je veskrze ploché, pokryté vrstvou kalu a tak se o vraky ležící jako
jediné překážky v cestě rybářským sítím tyto rády zachytávají – některé
vraky jsou jimi doslova obaleny. A do sítě – když navíc není moc vidět
– se potápěč lehce zamotá. Téměř všechny vraky přitom leží na samé
hranici doporučených a povolených hloubek – někde mezi 30-45m. Potápění
zde, tak jak nám bylo popsáno předchozími, kteří výjezdy absolvovali,
mělo být jedno z nejnáročnějších vůbec.
Během té doby, kdy uzrávalo v našich hlavách opravdové rozhodnutí se
takové akce zúčastnit, jsme podvědomě upravovali výstroj k plné
funkčnosti – jednoznačně jsme volili suché obleky, většina z nás
pořídila dvojče na záda a konečně i přidali jako standart štípací
kleště. Také k některým novým zkušenostem nás to motivovalo - trénovali
jsme dekompresi pomocí jiné směsi, tak, aby se zkrátila, zkoušeli jsme
hrátky s bójkou, vypouštění ve volné vodě z 20m, trénovali vylévání
masky v 6C vodě. Zkrátka – měli jsme patřičný respekt.
A jaká byla realita?
Cesta jedním slovem – dlouhá. Příjemné bylo, že po příjezdu nás
očekával pan domácí (přijeli jsme 00:30h). (Tím vůbec započala dlouhá
řada příjemných setkání s polskými sousedy). Ubytovali jsme se v
příjemném penzionu, kde i přes letní teploty (v noci bylo 16C) topili
(příjemná změna oproti
Chorvatsku – a zdaleka ne jediná!). Každý pokojík měl svoje sociálky,
TV, lednici a balkónek – a společná pro patro byla kuchyňka s
vybavením. Po ránu jsme měli sraz v restauraci, čekala nás vynikající
snídaně a první briefing. Celou akci vedl Silvestr Pěkník (o jeho
zkušenostech z potápění na vraky se nelze v rámci této zprávy vůbec
zmiňovat, poněvadž i stručný výčet by zabral více místa než zpráva
samotná :-) Podal nám krátké info kde, kdy a kdo má být a co se bude
dít.
Celý rozechvělí jsme na prostorné lodi Hestia, kapitána Jurka Lissowskeho, chystali během cesty
na náš první baltský vrak svoje výstroje. Pro první ponor byl zvolen
jednoduchý vrak v zátoce na 20ti metrové hloubce. Bylo pod mrakem,
lehoučce zvlněné moře… Na vrak bylo instalováno pevné sestupové lano.
První příjemná záležitost – na vracích zde se totiž většinou nekotví –
z lodi se hází jen lano se zátěží k vraku, po kterém se sestupuje – a v
proudu se ho nelze příliš držet, aby z vraku nesklouzlo. Jednalo se o
vrak lodi Grozny – v délce asi 40m, který byl ochuzen o kabely, motory,
dveře a jiné záludnosti a byl potopen záměrně, aby na něm probíhali
armádní cvičení.
Skok do vody – dlouhým krokem v plné polní z metrové výšky, doplavání k
bójce, sestup, kontrola ve 3m a hurá dolů. Tam nás čekalo příjemné
překvapení – viditelnost cca 6m, teplota 14°C i na dně. Na tomto
cvičném vraku téměř žádné sítě – spíše pár vlasců – a pár otvorů
nachytaných na vyzkoušení, kudy dvojče ještě proleze a kudy už ne, jak
se v suchém obleku zanořuje do úzkých vertikálek aj. srandiček. Proud
žádný. Na palubu jsme vylezli nadšení.
Mezi ponory jsme měli příjemnou pauzu na břehu, dali si obídek (nebo
šíšu) a jeli na vrak č. 2. Druhým vrakem byl Niemiecki scigacz
(rybářský člun přebudovaný za 2.sv války na válečné plavidlo)
ve 32m hloubce. Viditelnost byla pořád docela OK i když se lehce
snížila, ale vzhledem k malým rozměrům vraku – jeho délka nepřesáhla
25m - jsem měla pocit, že po sobě těch 16 potápěčů, kteří zároveň
opustili palubu Hestie, doslova šlape. Vrak jsem opouštěla s pocitem
podobným, jako když opouštím hypermarket Globus (a musím si mezi
důchodci, kteří si tam jdou na povinnou denní procházku, probojovat
cestu k pokladnám). Můj dojem z tohoto vraku nezachránilo ani slušné
množství bomb a jedno dělo (výbušniny holt neprožívám tak silně jako
mužští). Při výstupu nás lehký proud malinko snesl z lana, ale kapitán
nás na bójce v pohůdce vyzvednul ihned po vynoření. Všechny naše buddy
dvojice postupně procházeli takovou malou krizí, kdy si během potápění
a různých situací ještě lehce ujasňovali, jak se v daných situacích
zachovat. Velmi přínosné.
V sobotu jsme absolvovali opět dva ponory k vrakům, mezi nimiž byla
obědová pauza. Druhý ponor (na Delfína) jsme s Jarkem neabsolvovali a
navštívili místní fokárium. Je to záchytná stanice pro nemocné či
raněné baltské tuleňe. Je tam asi pět exemplářů tohoto krásného tvora,
prohánějí se v několika bazénech a za 2 zloté je možné je pozorovat z
můstku nebo naopak oknem pod úrovní hladiny. Okolo bazénů je expozice o
tom, jak žijí tyto zvířata ve volné přírodě, jak se vyvíjí počet
mořských savců (foky, běluhy, delfíni) na Baltu a jak se chovat a
nechovat, aby se zvyšoval. V expozici Gdaňského oceánografického
institutu nás také zaujala část, věnující se znečištění moře.
Návštěvníci jsou seznámeni s průměrnou životností různých odpadků,
které často odhazují do moře a s jejich chováním ve vodě. I na pobřeží
je spousta plakátů vyzývajících k udržování čistoty moře. A na lodích
jsou automaticky popelnice. Další podstatná odlišnost od
Chorvatska…Nicméně z rozprav s místními (převážně rybáři) jsme
pochopili, že tuleň je drzý to tvor, který jim loví ryby a je třeba jej
na potkání zastřelit. Rybolov zde evidentně vzkvétá. Lze to rozpoznat z
množství udržovaných rybářských mega-lodí, které každý den vyrážejí na moře, i z naložených nákladních aut, které každý večer z přístavu ve velkém počtu ojíždějí.
Třetí den se nám trošku hůř vstávalo. Museli jsme totiž večer rozebrat
naše nové zkušenosti a protože dojmů bylo hodně, šli jsme spát (zcela
nepatřičně a s ostudou to zmiňuji jen pro úplnost) později, než by bylo
záhodno. Plánovali se navíc ponory na vzdálenějších vracích na moři a
vyjížděli jsme ještě dříve než jindy. Na celý den na moři bychom se
normálně těšili, navíc, když nám Poseidon nadělil hladinu bez vlnky a
slunečné počasí (byť to ráno, díky mlze, vypadalo na remake drasťáku
Naprosté bezvětří :-). Naštěstí přesun na vraky trval téměř tři hodiny,
tak jsme měli příležitost (a my jí plně využili) dospat se dosyta. Nad
vrakem Tankowiec (dno ve 30m, délka 70?m) jsme již byli naprosto
připraveni vrhnout se do vln (celí i s výstrojí, nikoli po částech
počínaje obsahem žaludku :-)
Vrak byl naprosto úžasný, viditelnost dobře 12m, teplota stále až na
dno 14C. Viděno, kromě spousty kusů vraku, i množství tresek a platýsů.
Nepůsobivější pohled na závěr byl na masivní kotvu na přídi, která se
mi, obrostlá škeblemi, vryla navždy do paměti jako krásný obraz. Ani
dekomprese díky nitroxu dlouhá nebyla.
Druhý ponor už naznačoval, že potápění tady není taková brnkačka jako
se nám zdálo dosud. Nic se nezměnilo, jen viditelnost klesla na cca 5m,
ve čtyřiceti metrech zavládla totální tma a plavidlo – plovoucí bagr –
bylo obsypáno sítěmi. Podařilo se nám zde jednu tresku, chycenou a
zamotanou, vysvobodit (i když já měla upřímně obavu, abychom spíš
nezamotali i sami sebe) a také jsme začali napodobovat zbytek výpravy a
z vraku si přinesli památku v podobě krásných rybářských návnad…
Jak já to nemám v oblibě nazývat – poslední den – jsme se vydali na
vrak Franken. Silvestr nám to popsal tak, že sice leží na 70m hloubce,
ale na vrchní část – střechu nástavby, vzhledem k velikosti vraku
(měří 170m), se lze potopit se vzduchem (něco přes 40m). Nebylo nám
úplně jasné, co na takové střeše o rozměrech 20x20m uvidíme a jak
takový ponor proběhne. Když jsme se však ptali ostatních, zda nejít
raději na druhý vrak – Abillu (dno ve 47m), bylo nám řečeno, že to
stojí za to. Tak jsme se tedy nechali nalákat a pečlivě se ustrojili
zatímco kapitán několikrát neúspěšně zkoušel hodit závaží s lanem na
střechu vraku. Na čtvrtý pokus se mu to i v proudu podařilo, ale náš
potlesk odmítl s tím, že na druhý pokus je to ostuda a čtyřikrát, že
musí házet bójku jen 1 za pět let (opět zde vyvstala, v myslích
účastníků loňské podzimní výpravy na Barona Gautsche v Chorvatsku,
vzpomínka na kapitána, který nás odmítl dovézt na vrak, protože údajně
vítr urval 2 bójky a on to podle sonaru nemůže najít – tady kapitán
najde vrak podle GPS a podle sonaru hází na plochu 20x 20m v proudu a
do více než 40m hloubky závaží se sestupovým lanem).
Již sestup po laně v proudu protaženém v ostrém úhlu vůči dnu byl
zážitek, jenž všichni nerozdýchali. Nebylo ostudou se vrátit. Bylo by
hloupé to neudělat. I já jsem se v jednu chvíli zastavila a zvažovala
svůj stav. V klidu, držíce se lana jsme se vydýchali, vyvážili a
rozhodli se pokračovat. Dole jsme již viděli stroboskop, který vždy
první dvojice umisťovala pro lepší orientaci metr nad ukotvení lana. I
11minut strávených na vrchní palubě bylo pro silný zážitek zcela
dostačující. Pro neopakovatelnou atmosféru jsme to nazvali
„Strašidelným zámkem“. Tma, proud (a to nebyl silný), viditelnost
nebyla prý nic moc,
že bývá lepší (cca 6-8m můj odhad), strašlivé množství vlasců a sítí. I
ten kousíček, který jsme viděli, naznačoval, že vrak bude naprosto
úžasný. Tiše jsme záviděli třem trimixovým potápěčům, které jsme u
výstupu potkali vynořivše se z okolní tmy. Rozhodnutí v obou myslích
naší buddy dvojky pro příští roky bylo okamžité a jednoznačné: Vrátit
se na Franken, ale s trimixem a čistou hlavou. Při dlouhé dekompresi,
která následovala, jsme pozorovali ostatní potápky a sledovali medůzy,
které tu byly všudypřítomné a v proudu směřovali kolem nás někam na
jihovýchod. Třicet minut jsme strávili na EAN 50 v zelenkavém přítmí
baltských 5ti metrů a zpracovávali silné dojmy.
Na palubě jsme si potom jeden přes druhého navzájem sdělovali, jaké, že
to bylo. Můj osobní názor: Pokud Karel Gregor přirovnal ve svém líčení
Baltu padesáti metrovou hloubku na Jadranu ke třiceti metrové na Baltu,
v případě tohoto ponoru s ním plně souhlasím. Shodli jsme se, že kluci
s AOWD a 150ti ponory, udělali velmi moudré rozhodnutí, když těsně před
ponorem, už oblečeni do podvleků, ponor zrušili. Shodli jsme se i na
tom, že se vzduchem bychom znovu do takových podmínek nešli. A to ne
proto, že by to byl špatný zážitek, ale protože to byl zbytečný risk.
Také bychom si daleko víc ponor užili, kdybychom měli čistou hlavu s
trimixem a mohli dole strávit víc než pár minut rychlou prohlídkou
střechy. Mluvím teď za nás všechny, možná neprávem. Já však, jakožto
slabší polovička – jak mi říkal Silvestr – dívka – mohu snáze bez
ostychu a nahlas vyjádřit své pocity. Můžu jen doufat, že to ostatním –
hochům :-) - pomůže bez zbytečného a ješitného zaujetí vlastním egem a
bez pocitu studu (směšného v takových chvilkách), zrušit ponor včas,
když se na něj necítí. V mých očích stoupli ti dva, kteří ponor odřekli
a udělali si ponor na Abille (mimochodem také náročný, s malou
viditelností a hloubkou přes 40m!). Věřím, že pro ty, kteří ponor
dokončili se špatným pocitem, je taková zkušenost dostatečným poučením,
že je lepší říci včas NE než překonávat špatné pocity kvůli buddymu či
jakési cti. A konečně také musím ocenit skvělou práci nás všech,
protože jsme se od sebe neztratili ani v kritických chvilkách špatné
viditelnosti a rychlých rozhodnutí (a někteří to zvládli i s foťákem).
Balt se nám ukázal z té nejlepší stránky. I přesto nemohu říci, že by
nás snad zklamal svojí jednoduchostí. Naopak. Přes skvělé počasí a
výborné podmínky pro potápění nám ukázal, že není žádným malým
rybníkem. A hlavně nás nalákal – překonávat, zlepšovat se – a vrátit se.
No, povídání bylo dost. Pár foteček optika Kroumana a obrázků od
Silvestra a kapitána Jureka přikládám, jen tak na chuť . Na zbytek se
můžete těšit na letošním karnevalu.
JiZ
